JAK TO VŠECHNO ZAČALO
WC
STORY vzniklo v roce 1997 pod silným vlivem kocoviny a čerstvého zážitku z
nechvalně známého restaurantu U Kotvy.
Jednoho dne, (tuším, že to byla sobota) jsem
se probudil ve svém klubu ČESKÝ MODELLING (nazvaného podle časopisu, který
jsem v té době vydával). Byl to takový šílený bar v Bartolomějské ulici,
přímo naproti policejní stanici. Když jsem spočítal, kolik utratím měsíčně
za taxi do atelieru v Záběhlicích, rozhodl jsem se bydlet přímo
v klubu. No zkrátka
jsem se probudil, bylo mi mizerně a měl jsem kocovinu.
Šel jsem si nalít něco k baru. Zastavil jsem se u zrcadla visícího na
stěně a chvíli si sám se sebou opilecky povídal.
Vzpomněl jsem si na nedávný zážitek z
restaurace U kotvy, kam jsme s kamarádem Camelem zašli po mnoha panácích na
závěrečné pivo. K našemu stolu si přisedl podivný typ. Možná ukrajinec. Na stůl
položil cosi zabaleného v šátku.
Dal se s námi do řeči. Byl totálně opilej nebo sjetej a nebylo mu rozumět
ani slovo.
To že jsem několikrát řekl, že mu fakt nerozumím a že se chci
bavit s kamarádem,
ho rozmrzelo natolik, že sáhl po špinavém šátku
položeném na stole a já zakrátko zjistil, co v něm měl zabaleného. Ozvalo
se cvaknutí, a já koukal z třiceticentimetrové vzdálenosti do hlavně
natažené pistole. Nevěděl jsem co mám dělat. Podíval jsem se koutkem oka
na kamaráda vedle. Jeho téměř dvoumetrová postava byla zasoukaná pod
stolem, a tak najednou vypadal o hlavu menší, než já. V očích měl vyděšený
výraz. Chlápek s pistolí naproti mě pořád
něco říkal, ale vůbec jsem mu nerozuměl.
A že jsem se teď opravdu snažil. Nikdy
jsem tak rychle nevystřízlivěl. Koukal jsem hluboko do tunelu hlavně. Průměr to
byl slušnej. Z krátké vzdálenosti jsem zřetelně viděl šroubovité vrtání.
Doufal jsem, že uvidím v hlavni ještě něco - přepážku.
Ne, to nevypadá na
plynovku. Vše se seběhlo v několika vteřinách, ale já měl pocit, že to
trvá hodiny. Začal jsem se potit a chlápek naproti mlel a mlel. O
nějaké artikulaci se nedalo ani mluvit. Navíc začal být nervózní, nebo na
něj šel absťák.
Ruka s pistolí se mu třásla. Čím dál tím víc.
Rozhodně jsem neměl
chuť ptát se, jestli má pistoli nabitou a jestli umí dobře mířit. Začal
jsem mluvit. Pochopil jsem, že nic jiného mi nezbývá. Choval jsem se jako
člověk, na kterého někdo míří pistolí minimálně dvakrát denně. Blafoval
jsem.
Musel jsem jednat rychle. Rychleji, něž si nás někdo všimne, spustí
paniku a nebo si dokonce začne hrát na hrdinu. U Kotvy byli zvyklí na
ledacos, ale tohle byla i na místní poměry nestandardní situace. Zeptal
jsem se, co chce a řekl jsem mu, že pokud chce střílet, tak by si měl pospíšit,
něž si ho někdo všimne a začne střílet dřív.
Poradil jsem mu, aby si
předem spočítal, kolik má nábojů. Na mě a kámoše spotřebuje dva. Navíc se výčepákovi určitě nebudou líbit naše mozky na zdi. Před měsícem malovali,
měli několik dní zavřeno a tak přišel o kšeft. A teď znovu?
Mimochodem bych
se divil, kdyby nebyl ozbrojen. Bouchačku tady bude mít asi více lidí.
Určitě si nenechají ujít příležitost ji vyzkoušet s pocitem, že z nich
budou hrdinové...
Upozornil jsem ho, že sedíme úplně vzadu a ke dveřím to má pěkně daleko. Je možný, že už si
nás někdo všiml... Možná zavolal i policajty...
Koukal na mě a já mluvil a mluvil. Čím víc jsem mluvil, tím jsem byl
klidnější.
Najednou mě ta hra začala dokonce bavit. Zato on už byl pěkně nervózní.
Nevím, jak moc mi rozuměl. Domluvil jsem a koukal jsem na něj. Díval se,
jako by čekal, co mu ještě řeknu... A tak jsem spustil: „Něco ti poradím:
schovej tu bouchačku a nenápadně zmiz. To pivo je na mě a slibuju ti, že už teď se nepamatuji, jak vypadáš.”
Poslechl. Schoval pistoli pod bundu, vzal ze stolu šátek a zmizel. Ani
nedopil to pivo...
Při vzpomínce na tuhle historku mě
zamrazilo. Stál jsem v prázdném klubu před zrcadlem a dostal jsem nápad:
WC STORY.
Příběh o chlápkovi, který se chtěl vyčůrat a na záchodě je přepaden ozbrojeným lupičem. Nezbývá, než to nějak ukecat...
Napsal jsem si několik nápadů a druhý den
odpoledne jsem
si to zkusil sám zahrát. Vše jsem nahrál na
diktafon. Vžil jsem se do situace a vedl asi hodinový monolog.
V tom mě napadl
závěr celého příběhu.
Diktafon s původní nahrávkou mi bohužel
ukradli dřív, než to stačila kamarádka přepsat.
Několik měsíců po té, jsem uspořádal malé domácí
divadlo pro několik kamarádů. Reakce byly pozitivní.
Napadlo mě udělat představení formou one-man
show k mým třiatřicátým narozeninám. Nějak to nevyšlo.
Po letech jsem se k projektu vrátil. Vše
jsem znovu nahrál na diktafon a kamarádka Hanka to přepsala. Udělal jsem
pár úprav a měl jsem v ruce scénář.
V té době (léto 2005) už jsem měl v hlavě nápad
na celovečerní film SKUNK.
O distribuci filmu projevila zájem společnost
Warner Bros. Krátce na to se mi ozval režisér Dan Svátek
(Zatracení, Blízko nebe) se zájmem o spolupráci na Skunkovi.
Dal jsem mu
přečíst scénář WC STORY. Na další schůzce Dana napadlo udělat
WC STORY
jako film. Zpočátku jsem to považoval za nereálné, ale nedalo mi to.
A tak...
Ale nepředbíhejme. Zatím je tady WC STORY
jako divadelní one-man show a já se těším na Vaše
názory, podněty, kritiky... A berte to s nadhledem. S velkým nadhledem.
Honza Pařil
|
|
